Ráda bych se podělila o silný zážitek, který jsem před pár dny zažila.
Docházím pravidelně za staroušky do Domova seniorů ve Vysočanech na takové MUZIKOpohlazení, jak já to nazývám. Téměř pokaždé jsem měla ve skupince paní Marušku. S ní vždy do místnosti přišla radost a optimismus. Dokonce i ve dnech, kdy jí nebylo nejlépe a začaly přibývat zdravotní potíže.
Když jsme se viděly před Vánoci, tak si tak trošinku postěžovala, že to prostě stojí za „prd“. Že se jí těžko dýchá a čeká jí zákrok v nemocnici.
Po Vánocích jsem dorazila na další muzikosetkání a uviděla jsem starou, unavenou paní bez sil a špetky jejího pověstného humoru. Chůze byla velmi velmi obtížná, výraz ovládalo vyčerpání a její obvyklý úsměv byl ta tam. Byl to smutný pohled. Ráda bych ji nějak podpořila. Ale ve chvíli, kdy odmítla své „rezervované“ plechy (tak pokaždé nazývá činelky), tak jsem už jistě věděla, že se právě její životní energie nachází na dně. Odešla ještě před koncem se záchvatem kašle.
Na další setkání Maruška nedorazila.
Přeci jen rok a půl pravidelného setkávání nenechá emoce chladnými. Tak jsem začala pátrat. Paní na recepci, kterou já nazývám živoucím andělem, mi prozradila, že Maruška se vrátila před pár dny po dlouhé době z nemocnice a že její stav nevypadá vůbec dobře. Rozhodla jsem se proto paní Marušku navštívit na pokoji s nadějí, že jí třeba malinko potěším a povzbudím.
V tomto prostoru se dost často stává, že se Vám konkrétní člověk ztratí před očima a uteče do svého světa, kam za ním úplně nemůžete. Spojení navážete pouze skrze dotek nebo oční kontakt a naše jména nebo společné zážitky nejsou už stavebním kamenem vztahu. Proto jsem netušila, jestli mě paní Maruška vůbec pozná.
Poznala. A ani nemusela vyjadřovat slovy, že jí má návštěva těší. Jakmile jsem vešla do pokoje, věnovala mi upřímný úsměv a zabalila mne do vlídných slov. Chvilku jsme si povídaly, postěžovaly si na stáří, na bolesti a na omezení, která to s sebou přináší. Potom ale paní Maruška povídá: „Víte, co je ale úplně nejhorší? Já jsem zapomněla všechny modlitby. Pletu to všechno dohromady. Jsem nemožná.“
Zeptala jsem se, jestli bych jí třeba příště mohla něco přinést, aby si připomněla, co potřebuje a ona mě odkázala na zpěvník, který měla schovaný v nočním stolku. Požádala mě, jestli bych jí neodříkala třeba Otčenáše.
Tak jsem modlitbu vyhledala, chytly jsme se za ruku a já jsem začala pomalu předčítat. Maruška se bez jakéhokoliv zaváhání modlila od prvního slova se mnou.
Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého.
Amen.
…
Kdybych nezažila, neuvěřím. Nejsem věřící. Ne tímhle způsobem. Ale tohle bylo hluboké a takové magické. Někde kdesi, kam naše logika nedohlédne.
Před pár dny jsem Marušku opět navštívila. Cítí se líp a chystá se příště rozhodně přijít na MUZIKO, protože už zvládá chodit s chodítkem a je na to náležitě pyšná. Zrovna, když jsem byla na návštěvě, přišel za ní milý pečovatel a oznámil jí, že odpoledne je čeká společná procházka. Maruška mi pak prozradila, že jí prý často chodí předčítat nějaký příběh na pokračování, ale že prý to „rošťák“ upravuje podle svého a Maruška v tom příběhu prý hraje taky.
Ať už jí pomáhá cokoliv, má momentálně novou sílu v žilách. Její úsměv mluví za vše.