S laskavým svolením autorky se dělím o báseň, modlitbu, kterou mi věnovala jedna úchvatná, mladá duše. Ne vždy je život jednoduchý, ne vždy máme vše pod kontrolou a ne vždy je nám veselo. Alespoň, že skrze talenty, které se v nás skrývají, můžeme vyjádřit to, co v nás putuje, dřímá a žije. A můžeme tak třeba inspirovat či hlouběji oslovit někoho někde.
Zdrávas, Maria, milosti plná.
Tiše si šeptám v lednové noci, kdy opět bdím.
A žár ve mně sálá, když modlitba malá
mi napovídá, že kletbu svou nezlomím.
Oheň mě pálí a útěcha v dáli pospíchá,
snad utíká.
Plamen naděje vyhasíná ...
Necítím city ... neslyším slova ... nevidím,
co mé, teď již prázdné, oči dříve energicky sledovaly
a mou mysl hřálo.
Mé srdce záhy zchladlo, dříve se aspoň bálo.
Vyléčím se?
Vyléčí se duše má ... tehdy tak veselá?
Možná ano!
Avšak časně, či pozdě?
Ach běda, útěcho, kde jsi? Kam jsi utekla?
Zdrávas, Maria, milosti plná.
Můj šepot se nese chladnou, lednovou nocí,
kdy opět bdím.